Tento web používá technické, analytické soubory cookie a soubory cookie třetích stran.
Pokračováním v prohlížení souhlasíte s používáním cookies.

Předvolby cookies

Historie

Italská kongregace v Praze

Staletá historie

(z katalogu stálé výstavy „Italská kongregace v Praze. Staletá historie“, umístěné v prostorách Italského kulturního institutu a slavnostně otevřené 27. února 2019. Autor textu je Mauro Ruggiero)

Přítomnost Italů na území dnešní České republiky má dávnou a významnou tradici. Ve druhé polovině 16. století již existovala v Praze početná italská kolonie tvořená ponejvíce stavebními řemeslníky a obchodníky, kteří se usadili se svými rodinami ve městě Rudolfa II., které se v roce 1583 stalo hlavním městem říše.

Italští obchodníci se zabývali hlavně prodejem luxusního zboží, které bylo v té době na císařském dvoře velice žádané, ale největší skupinu kolonie tvořili architekti, zedníci, kameníci a štukatéři, kteří získali práci na početných stavbách královského paláce a prestižních rezidencí české šlechty, která nalezla zalíbení v renesančním slohu, jehož průkopníky a opravdovými mistry byli právě Italové. Převážná většina Italů, kteří se usadili v hlavním městě, pocházela z oblasti lombardských jezer mezi Milánským vévodstvím a Benátskou republikou. V Praze bydleli se svými rodinami v blízkosti Hradu a v Karlově a Vlašské ulici, již tehdy takto pojmenované. Jejich dílny obklopovaly dnešní Malostranské náměstí, tehdy známé jako „Vlašské náměstí“.

V průběhu let se italská kolonie stále početně rozrůstala, což nakonec přimělo jezuity z Klementina, kteří přišli do Prahy v roce 1556 na pozvání Ferdinanda I., aby v kostele sv. Klimenta na Starém Městě zavedli od roku 1560 kázání v italském jazyce. A byli to právě jezuité, kteří začali organizovat tehdy již početnou italskou komunitu. Z jejich podnětu se mezi lety 1573 a 1575 stala tato komunita stabilní organizací a dala vznik Kongregaci Panny Marie Nanebevzaté, instituci charitativního a náboženského charakteru inspirované příkladem mariánských kongregací jezuitských kolejí. Cíle Kongregace byly vyjádřeny mottem „Pro Deo et paupere“ (Bohu a chudým) a byly dva: bránit katolickou víru v protestantských Čechách a věnovat se dobročinné činnosti, jakou byla pomoc chudým a potřebným bez ohledu na jejich náboženskou víru, péče o nemocné a poslední pomazání umírajícím. Prvním duchovním pomocníkem nové instituce byl italský Otec Blasius Montanini.

V protestantských Čechách, kde dříve působil charizmatický náboženský vůdce Jan Hus, představovala Italská kongregace jednu z katolických menšin na tomto území, a proto jí v roce 1580 udělil papež Řehoř XIII. zvláštní privilegia. Kongregace značně přispěla k posílení soudržnosti mezi příslušníky italské menšiny v Čechách a díky své charitativní činnosti byla od počátku pozitivně vnímána také místními obyvateli a postupem času získala takovou prestiž, že o členství v ní žádalo i mnoho občanů jiné než italské národnosti. Pouto mezi Kongregací a otci jezuity bylo zvláště v prvních letech její existence velice silné, a tak když v roce 1618 byli jezuité vyhnáni z Čech, mnozí z nich našli útočiště právě mezi členy Kongregace.

V roce 1569 měli již Italové vybudovanou vlastní modlitebnu na Starém Městě v jezuitské klementinské koleji, kde se setkávali, a také kapli, v níž se konaly náboženské obřady pro celou komunitu. Tato kaple byla ale v roce 1589 zbourána, protože její kapacita již nestačila, a začátkem roku 1590 byla na jejím místě postavena nová kaple, která byla vysvěcena v srpnu 1600. Ačkoli byla nová kaple zasvěcena blahoslavené Panně Marii Nanebevzaté, byla lidmi vždy nazývána „Vlašská kaple“ a tak se jí říká dodnes.

Vzhledem ke stále rostoucímu počtu chudých a potřebných, o které členové Kongregace pečovali, bylo v roce 1602 rozhodnuto o zakoupení domu váženého člena Kongregace Domenica de Bossiho na Malé Straně a jeho přeměně na sídlo špitálu. „Vlašský špitál“, ve kterém byla vybudována kaple zasvěcená Panně Marii a svatému Karlu Boromejskému, fungoval řadu let, až teprve v roce 1789 byl zrušen z vůle Josefa II., ale již 7. září 1804 byl znovu obnoven jako chlapecký sirotčinec. Ve stanovách Kongregace z téhož roku je opětovně zdůrazněna dvojí úloha této instituce: náboženská, která předpokládala zachování Vlašské kaple na Starém Městě, a charitativní, která spočívala v zajištění fungování sirotčince a vytvoření zvláštního fondu na podporu členů kongregace v případě potřeby. Sirotčinec pokračoval ve své činnosti i přes různé těžkosti a pohnuté osudy až do roku 1941, kdy byl zrušen v souvislosti s vypuknutím války. V souladu s nařízením ze dne 7. června 1942 potvrdila Italská kongregace, že italskému státu předává sídlo bývalého malostranského špitálu a sirotčince, dnes sídlo Italského kulturního institutu v Praze, a kapli Panny Marie v Karlově ulici na Starém Městě. I když fakticky byly za války všechny aktivity Kongregace ukončeny, tato instituce nikdy nepotvrdila své rozpuštění.

(„Italský kulturní institut v Praze. Historické poznámky“, napsal Mauro Ruggiero, Café Bohéme, časopis online, 18. ledna 2013)

Institut italské kultury v Praze byl založen v roce 1922 za účelem propagování a prohlubování znalostí italské kultury v Československu a navazování vzájemných intelektuálních a uměleckých vztahů mezi Itálií a Československem všemi pro tento účel vhodnými prostředky. (čl. 3 Společenských stanov).

Založení Institutu bylo možné díky úsilí československých akademiků a intelektuálů a Italů žijících v Praze a na základě financování vlád obou zemí. Mezi italskými intelektuály prosazujícími tento projekt byl zvláště aktivní Giani Stuparich, který v letech 1921 a 1922 působil jako první lektor italského jazyka a literatury na Univerzitě Karlově v Praze. Institut byl slavnostně otevřen 2. března 1923 za přítomnosti tehdejšího italského ministra Antonia Chiaromonte Bordonara a československého ministra zahraničí Edvarda Beneše. I prezident Československé republiky T. G. Masaryk osobně přispěl jistou finanční částkou na podporu nově vzniklé instituce. Na počátku činnosti Institutu italské kultury se na jeho vedení podílely významné osobnosti kultury a politiky obou zemí a teprve od roku 1945 byl Institut řízen přímo italským státem a do jeho vedení byli jmenováni italští ředitelé. V průběhu let změnil Institut několikrát své sídlo, až nakonec zakotvil v současné budově na Malé Straně, spjaté s historií italské komunity působící v Čechách již od období renesance.

První sídlo Institutu italské kultury v Praze se nacházelo v Praze 2 v Ječné ulici číslo 26. V prvních dvou letech činnosti Institutu byla zřízena knihovna, která využívala jí svěřené fondy k nakupování knih v italském jazyce, které spolu s dary od významných politiků a akademiků vytvořily první zárodek její knižní sbírky. Od května 1926 do prosince téhož roku vedl knihovnu Bindo Chiurlo, profesor italské literatury na Univerzitě Karlově a viceprezident Institutu, který se spolu s Oscarem Zaccariou, taktéž lektorem na Univerzitě Karlově, věnoval jak technické, tak i administrativní práci. Od prosince 1926 se vedení knihovny ujal František Praus, tajemník na československém ministerstvu školství a rada Institutu.

Na přelomu let 1930 a 1931 bylo sídlo Institutu přestěhováno do Jungmannovy ulice 38 v Praze 2, kde setrvalo až do roku 1942, kdy byl Institut přemístěn do bývalého špitálu Italské kongregace v Praze, která po svém rozpuštění v době 2. světové války předala budovu na Malé Straně a Vlašskou kapli na Starém Městě italskému státu. Od té doby sídlí Institut stále v této nádherné budově ze 17. století mezi ulicemi Vlašskou a Šporkovou na úpatí Petřína. V roce 1942 byla budova restaurována z financí italské kolonie usídlené v Československu a restaurátorské práce byly svěřeny architektu Václavu Beranovi. Institut, který z podnětu generálního konzula generála Casta Carusa a se souhlasem italské komunity řídil od roku 1938 velevážený Ettore Lo Gatto, byl přeměnen na „Casa d’Italia” (Italský dům).

Během války byla činnost Institutu na krátkou dobu ukončena, neboť jeho sídlo bylo dáno k dispozici italskému Červenému kříži, aby v něm mohl ubytovat italské zajatce, kteří se vrátili z nacistických koncentračních táborů. Od roku 1945 přešel Institut pod italské ministerstvo zahraničních věcí a jeho aktivity spojené s propagováním italského jazyka a kultury pokračovaly bez přerušení až do roku 1950. S nástupem komunismu nebyly západní kulturní instituce vnímány vždy pozitivně, ale Institutu italské kultury se podařilo i nadále pokračovat v činnosti díky jeho knihovně. Aby obešel zákon, přijal název „Italská knihovna“, a tak mohl v padesátých a šedesátých letech pokračovat ve své roli propagátora italského ducha v Československu nejrůznějšími aktivitami od promítání filmů až po pořádání jazykových kurzů. V té době se knihovna obohatila o fondy, které zdědila po jiných italských kulturních společnostech uzavřených po nástupu režimu, mezi které patřil např. „Comitato Dante Alighieri” (Výbor Dante Alighieri) v Brně. Na konci sedmdesátých let pro neustálé sledování ze strany československé vlády musela být kulturní činnost Institutu omezena, což se týkalo mimo jiné také půjčování knižního materiálu, které bylo umožněno pouze těm, kteří o to výslovně požádali pro profesní využití. Tato situace trvala až do roku 1989, kdy se země díky sametové revoluci a pádu zdi znovu otevřela Západu. Následné události sice vedly ke změnám tváře země, jako bylo její rozdělení v prosinci 1992 a vznik České republiky a Slovenské republiky, ale aktivity Italského kulturního institutu, což je oficiální název, který se objevuje v dokumentech od devadesátých let, mohly bez problémů i nadále pokračovat a Institut mohl být, tak jako je i nyní, opěrným bodem pro studenty, akademiky i milovníky italského jazyka v této zemi a také pro italskou komunitu v České republice. Svými aktivitami zaměřenými na propagování italského jazyka a kultury představuje Italský kulturní institut v Praze instituci, která aktivně naplňuje kulturní dohody mezi Itálií a Českou republikou, podepsané poprvé v Praze 18. května 1971 a obnovené oběma vládami v průběhu roku 2011, které zaručují intenzivní spolupráci mezi oběma zeměmi v oblasti školství, vědy a kultury na podporu stále se zlepšujícího vzájemného poznávání a porozumění mezi oběma národy.